Jak vznikla kraniosakrální terapie?

Kraniosakrální terapie, dnes hojně využívaná v oblasti celostní medicíny, má své kořeny v hluboké historii osteopatie. Vznikla jako výsledek dlouholetého pozorování, experimentování a vnitřního výzkumu amerického osteopata Dr. Williama Garnera Sutherlanda (1873–1954). Tento objev však nebyl náhlý, ale vyvíjel se během desítek let, než se z něj stala uznávaná terapeutická metoda – nejprve v rámci osteopatie, později jako samostatný směr, z nějž vzešla i kraniosakrální biodynamika.

Osteopatické kořeny

Původní osteopatie, založená Dr. Andrewem Taylorem Stillem na konci 19. století, byla filozofií zdraví, která tvrdila, že tělo má schopnost samoléčby, pokud je v něm obnoven volný pohyb struktur a tekutin. Dr. Still kladl důraz na vztah mezi strukturou a funkcí těla a považoval zdraví za dynamickou rovnováhu.

Jeho žák, William Garner Sutherland, tuto filozofii rozšířil o zcela nový koncept – pohyb lebky a jemný rytmus uvnitř centrální nervové soustavy.

Myšlenkový obrat: lebka není pevná

Sutherland během svého studia osteopatie v roce 1899 náhodně zahlédl lebku s poznámkou, že lebeční kosti jsou „navrženy pro pohyb“. Tato věta ho natolik zaujala, že se jí začal věnovat následující čtyři desetiletí. V té době medicína tvrdila, že kosti lebky jsou u dospělého člověka srostlé a nepohyblivé. Sutherland však hypotézu o pohyblivosti lebečních švů nejen že neodmítl – začal ji na sobě experimentálně zkoumat.

Sebezkušenostní výzkum

Sutherland si sestrojil speciální přístroje a přikládal je k vlastní hlavě, aby omezoval pohyb určitých lebečních švů – a pozoroval, jaký to má dopad na jeho psychiku, vnímání a tělesný stav. V průběhu let si uvědomil, že lebeční kosti vykazují jemný pohyb i u dospělých, a že tento pohyb souvisí s cirkulací mozkomíšního moku.

Z toho odvodil, že existuje v těle vlastní vnitřní rytmus, který neřídí ani plíce, ani srdce. Tento rytmus nazval primární respirační mechanismus (PRM) – a považoval ho za základní projev životní síly těla, kterou pojmenoval jako Dech života (Breath of Life).

Struktura systému: pět komponent PRM

Sutherland definoval pět komponent primárního respiračního systému:

1. Inherentní pohyb mozku a míchy

2. Pohyblivost lebečních kostí

3. Pohyblivost durálního systému (mozkových obalů)

4. Cirkulace mozkomíšního moku

5. Pohyb křížové kosti mezi pánevními kostmi

Tento systém se stal základem kraniosakrální terapie – protože propojuje lebku (kranium) a kost křížovou (sakrum).

Od osteopatie ke kraniosakrální terapii

Po Sutherlandovi pokračovali v jeho práci jeho studenti, zejména Dr. Rollin Becker, který ještě více zdůraznil vnímání vitální síly těla a terapeutovu úlohu jako naslouchajícího svědka.

V 70. letech 20. století začal Dr. John Upledger, americký osteopat a chirurg, popularizovat Sutherlandovu metodu mimo rámec osteopatie. Upledger vyvinul kraniosakrální terapii jako samostatný, jemný a neinvazivní způsob práce s tělem, přístupný i laikům a terapeutům z jiných oborů.

Moderní vývoj: kraniosakrální biodynamika

Zatímco Upledgerova kraniosakrální terapie je více strukturovaná a orientovaná na „napravení“, vznikl zároveň i jemnější, hlubší přístup: kraniosakrální biodynamika. Tu vyvinuli lidé jako Dr. James Jealous a Franklyn Sills, kteří čerpali z původní Sutherlandovy filozofie, embryologie, kvantové fyziky a spirituální psychologie.

V biodynamice je terapeut přítomen v hlubokém klidu, sleduje tide (vnitřní rytmy), naslouchá Dechu života a nevstupuje do systému klienta silou, ale vytváří bezpečný prostor pro samoregulaci.

Shrnutí

Kraniosakrální terapie vznikla:

• z osteopatie (Still),

• díky vizionářské práci Sutherlanda, který zpochybnil dogmata o lebce,

• byla rozpracována na základě osobní zkušenosti a hlubokého pozorování,

• systematizována jako terapeutická technika (Upledger)

V mě praxi se můžete potkat s oběma přístupy, ale většinou je to kraniosakrální biodynamika.

Pokuď si chcete některý z přístupů zažít na vlastním těle, stačí se objednat.

Budu se na vás těšit.

Eva Martincová, BCST