Michal a neurokineziterapie

Toto je příběh, který se začal psát v květnu 2006. Jsem maminkou Michala, kterému je 13 let a poprvé se vydáváme na neurorehabilitační pobyt do Tatranské Kotliny, kde se pod vedením Anatolije Smoljaninova cvičí neurokineziterapie.

Michal se narodil předčasně v 32. týdnu těhotenství, po narození se jevil jako úplně normální jenom trošku nedonošené dítě. Po půlroce mu byla stanovena diagnóza „suspektní tonusová porucha“, po dalším půl roce to již byly dětská mozková obrna, kvadruparéza a sekundárně epilepsie … (1. záchvat měl v prvním roce)

V období několika měsíců před touto cestou Michal absolvoval vyšetření v nemocnici Motol, které mělo potvrdit nebo vyvrátit nutnost operace kyčlí a nohou. K obecnímu překvapení renomovaný odborník operaci nedoporučil a světe div se, důvodem bylo, že by to byla pro Michala obrovská a celkem zbytečná zátěž, která by mohla vést i k zhoršení jeho celkového zdravotního stavu a psychiky. Proč zbytečná? Protože není absolutně žádný předpoklad, že by kdy mohl samostatně chodit a operované končetiny správně zatěžovat a tím mít benefit ze všeho strádání, bolesti a trápení, které by po několikanásobné operaci (kde není jisté, že by to dopadlo dobře), následovalo. Samotný odborník konstatoval, že jeho celkem stabilní stav by se vzhledem k tomu, že pooperační péči by mu nikdo nemohl zabezpečit na takové úrovni, jakou by při svém stavu potřeboval, mohl natolik zhoršit, že operaci nedoporučuje. Na vyšetření jsme šli proto, že na nás okolí neskutečně tlačilo, každý chtěl Michala minimálně operovat nebo mu nastavit i silná analgetika. Michal měl totiž velice silné bolesti, kvůli kterým v noci téměř nespal, pořád plakal a přes den nemohl ani sedět ve vozíku kvůli bolestem. Z Motola jsme odcházeli s doporučením pokračovat v hipoterapii. Naštěstí nás nikdo nenutil podávat mu léky.

Osudové setkání s Anatolijem

Jen několik měsíců po vyšetření v Motole se dostáváme do kontaktu s Anatolijem Smoljaninovem a neurokineziterapií. Bylo to v listopadu 2005, pracovala jsem pro nadaci, kde jsme dostávali mnoho žádostí od rodičů postižených dětí a některé žádosti se týkali právě zmiňovaných pobytů. Mým úkolem bylo všechny žádosti prověřit a díky tomu jsem se ocitla v Tatranské Kotlině.

Musím se přiznat, že po vstupu do tělocvičny jsem se cítila jako Alenka v říši divů. Po obvodu tělocvičny na žíněnkách cvičilo dohromady asi 30 dětí, některé byli i ve vedlejší místnosti, pořád někdo přicházel a odcházel a u stolu, na kterém pracoval Anatolij, byla nekončící fronta, ve které čekali rodiče s dětmi na „popučení“. Všude bylo slyšet mluvení a smích, ale nikde nebyl slyšet pláč. Dívala jsem se na to jako omráčená a neuměla jsem si to vysvětlit. Měla jsem totiž osobní zkušenost z cvičení Vojtovy metody, kde byl vždy a všude přítomný pláč, dokonce mi jednou fyzioterapeutka řekla, že to tak musí být, že k tomu, aby došlo ke zlepšení, je potřeba, aby dítě brečelo. „Vojtovku“ jsem s Michalem už v té době necvičila, nabyla jsem přesvědčení, že u Michala nefunguje ani na udržení, už vůbec ne na zlepšení, naopak měla jsem pocit, že čím intenzivněji jsme cvičili, tím víc byl Michal spastický. Celou rehabilitaci jsem v tom čase nechávala na zařízení – denní stacionář, ve kterém byl Michal během dne.

V tělocvičně jsem vyhledala maminku, s kterou jsem potřebovala mluvit o žádosti, vyslechla jsem si příběh jejího dítěte a pak jsem si vyslechla ještě dalších několik příběhů a nakonec jsem skončila na stolu v rukou Anatolije, který mi chtěl na mně ukázat, co to s dětmi dělá. Nebylo mi všechno jedno, ale měla jsem za sebou dlouhou cestu a „protáhnutí páteře“ mi udělalo opravdu dobře. Po návratu do Prahy jsem měla nad čím přemýšlet, v hlavě nasazený brouk vykonal svou práci a já naplánovala květnový pobyt (2006), jako náš první s Michalem a pak se uvidí.

Naše první cesta do Tater

Jsme na cestě do Tater a je to hrůza, cesta nám trvá více jak 12 hodin, stojíme po každých asi 50 kilometrech – Michal pořád pláče a já nevím co s ním.

Na pobytu se zacvičíme a dostáváme dva cviky neurokineziterapie do 1 500 a 3 000 opakování, cvičíme, co to jde, necháme Michala mačkat a protahovat a on je ze dne na den klidnější a uvolněnější.

A cesta zpět?

Div se světe, Michal už brečí jen velice málo a cesta nám trvá pouze 8 hodin – tomu se říká změna. Další změna nastává v noci, z probrečené noci zůstává buzení po asi 3 hodinách – což je z mého pohledu neskutečný posun.

To byl první pobyt, za ním přišel druhý, třetí – každý rok 4 pobyty a mezi tím poctivé každodenní cvičení doma, kde jsme nejdřív cvičili 4x denně celou sérii, po dvou letech 3x denně, po 3 letech 2x denně a později už jenom 1x denně. Zpočátku série cviků obsahovala jenom dva cviky, po roce to byli 3 cviky a po asi třech letech 4 cviky, které cvičíme dodnes.

Michal nám vyrostl

Dnes je Michalovi 23 let a je z něho krásny mladý muž, který sice sedí ve vozíku, ale je velice dobrým společníkem, má smysl pro humor, dokáže si dělat legraci nejenom z lidí kolem a z různých situací ale i sám ze sebe. Ve vozíku již nesedí jako hromádka neštěstí, ovládá slinotok, hlavu i záda a ruce dokáže mít uvolněně položené na opěrkách vozíku.

Jakých posunů jsme díky cvičení neurokineziterapie dosáhli?

Jak to všechno probíhalo a jak vidím posun díky cvičení neurokineziterapie? To, co vnímám jako hlavní rozdíl mezi jinými cvičeními a neurokineziterapií je, že pracuje s centrální linií, velice efektivně uvolňuje a současně posiluje paravertebrální svaly, vyrovnává dysbalance antagonistických svalů trupu a končetin, především rukou. Jako jediná ze všech terapií které znám, pracuje v uzavřeném kinematickém řetězci, čímž při každém jedném cviku proběhne impulzace do mozku a ten začíná registrovat postupně svaly celého těla, které se také postupně učí ovládat. Zlepšování šlo u Michala v souladu s vývojovými vzorci, nejdřív začal lépe ovládat hlavu, pak přišla opora o symfýzu a vzepření na ruce, s čím souviselo mohutné zpevnění zad a otevření hrudníku. Dnes již Michal cvičí částečně aktivně, je si vědom svých nohou a snaží se s nimi pracovat sám.

Michal začal cvičit neurokineziterapii docela pozdě, bylo mu 13 let, začínalo u něj období puberty a přišel masívní růst, kde bylo klíčové stav udržet. Díky intenzivnímu cvičení se nám to opravdu povedlo. Kromě jiného si myslím, že se nám dařilo lépe držet pod kontrolou i Michalovy pubertální emoce, cvičením a vztekáním při cvičení, se celkem efektivně vybíjel, což sice netěšilo sousedy, ale jemu to pomáhalo a zbytek dne byl celkem klidný. Když se dnes podívám zpátky, trochu mě mrzí, že jsem Anatolije nepotkala dřív, jako každá matka přemýšlím, že by to možná mohlo být ještě lepší. Na druhou stranu věřím, že všechno je správně tak jak je, a já teď na základě mojí a naší osobní zkušenosti mohu říci, že nikdy není pozdě a vždy se dá mnoho zlepšit.

Člověk by si měl dávat malé cíle a těšit se z toho, že se mu je daří plnit, což se nám dařilo. Mým cílem na začátku nebylo, aby Michal chodil, běhal, hrál fotbal. Mým cílem bylo, aby přestal plakat, aby lépe spal, aby lépe mluvil a možná také seděl. Postupně jsem mohla přidávat nové cíle, protože se všechno stávalo realitou. Dnes spí Michal sám celou noc, dokáže se i sám v posteli posunout, již nepotřebuje v noci asistenta. Dokáže si říct, co chce a nechce, umí být slušný i vtipný, je veliký gentleman a má rád společnost, koncerty, divadlo, velice rád i sám vystupuje při různých příležitostech.

Mám z Michala obrovskou radost

Mám z Michala radost, jsem vděčná, že se nám tohle všechno povedlo. Vím však, že život běží dál a když se z toho všeho chceme těšit, musíme na tom stále pracovat. Cvičení je součástí našeho života stejně jako všechny jiné aktivity, víme, že nemůžeme přestat, ale nám to nevadí, protože nám na Michalovi a jeho kvalitě života záleží. V konečném důsledku je to i naše kvalita života – vše se vším souvisí.

Teď, kdy už se viditelně zastavil jeho překotný růst, přišlo období „ladění a pilování“ kdy již nemusíme bojovat se stále se zvyšujícím hypertonem díky rychlejšímu růstu kostí než svalů. Můžeme postupně povolovat spazmy cvičením a jemnou prací s fasciemi doslova modelovat nové postavení v kloubech. Naším cílem pořád není, aby Michal běhal a hrál fotbal, cíle jsou mnohem přízemnější, stačilo by, kdyby se nám podařilo chodidla a celé nohy rozcvičit tak, aby se mu pohodlněji sedělo ve vozíku, netlačily ho běžné boty a možná časem zvládl sedět v autě i jako běžný spolujezdec, nebo možná časem mohl jezdit v elektrickém vozíku – radši asi s doprovodem, ale i tak :-).

Držte nám palce a my držíme vám, ať se nám dobře cvičí a postupně si plníme sny!

Eva Martincová, maminka Michala