Biomechanický nebo biodynamický pohled na svět a člověka?

V poslední době se mě často klienti ptají, jaký je rozdíl mezi biomechanickým a biodynamickým viděním světa a člověka. Rozdílů je mnoho, proto jsem se rozhodla toto téma trochu rozvést.

V jednoduchosti by se dalo říci, že biomechanický pohled je materialistický – strukturální a biodynamický je energetický – tekutinový. Proč tomu tak je? Vše vysvětlím na roli terapeuta a pro zjednodušení popíši právě přístup terapeuta ke klientovi.

Biomechanický přístup

Terapeut, který je vzdělaný a vycvičený v biomechanickém přístupu, se na člověka ve své podstatě dívá jako na stroj, vidí soustavu pák a kladek, které přes svaly a klouby hýbou kostrou, vidí vnitřní orgány, které něco zpracovávají nebo něco vylučují a podobně. Nevidí na pozadí energii a pokud ji vidí, nespojí si ji s jednotlivými částmi těla. Když něco nefunguje, může to vyříznout, případně nahradit něčím umělým a nevidí energetickou rovinu toho, co se děje nebo stalo.

Biomechanický terapeut potřebuje najít, co v těle nefunguje a to se snaží řešit, má vlastní představu o tom, jak by vše mělo fungovat a proto, když objeví nějakou blokádu, jde a snaží se ji uvolnit. Terapeut používá veškeré své schopnosti k tomu, aby tělu pomohl, svým působením se snaží vše posunout k hlubší harmonii.

Biodynamický přístup

Biodynamický terapeut může mít úplně stejné vzdělání jako terapeut biomechanický, dá se však předpokládat, že je hluboce vzdělaný i v biodynamickém přístupu. Proč hluboce? Jednoduše proto, že biodynamická práce jde z hloubky a to ne klienta, ale z hloubky terapeuta. Biodynamický terapeut musí úplně změnit pohled na klienta, opuštěním biomechaniky přestává hledat u klienta diagnózy, blokády a nemoc.  Jeho primárním cílem je najít zdraví a to, co v těle funguje. Biodynamický terapeut nevnímá člověka jako soubor soustav, dívá se na něj jako na bytost, ve které je primárně zdraví. Kdyby v tomto klientovi zdraví nebylo, nebyl by na živu, zdraví ho drží na živu a tomuto zdraví on, jako terapeut, dává prostor, podporuje ho a tím pomáhá systému klienta, aby měl stále více síly vyřešit si vše, co potřebuje.

Stagnace jako projev nerovnovány

Když v těle něco nefunguje, je to proto, že někde vznikla nerovnováha, někde začalo něco stagnovat – zpočátku je to pouze energie, pak tekutiny (lymfa a krev) a nakonec si tělo vytvoří „něco“ v strukturách. Říkáme tomu stagnace, stáza (TČM) nebo fulkrum (CSB), v praxi je to místo, kolem kterého se vše uspořádává.

Tekutiny a energie mají v těle určitý směr proudění a místo stagnace tento směr naruší nebo úplně změní. V místě stagnace totiž nic neproudí, takže energie a tekutiny musí tuto oblast „obtékat“, z čehož plyne, že toto místo nedostáva výživu, ale současně se ani nečistí (nedetoxikuje).

Cílem terapeuta je obnova proudění a toků

Pokud budeme pracovat biomechanicky – začneme masírovat, uvolňovat, manipulovat … Pokud naopak přistoupíme ke klientovi biodynamicky – v první řadě si musíme uvědomit, že my jako terapeuté, můžeme pouze tušit, jaké je primární nastavení systému klienta.

To ví jenom jeho zdraví, které vychází z primárního nastavení, jemuž můžeme říkat Matrix (nemyslí se tím DNA). Každý z nás v sobě ukrývá vzorec zdraví, protože, kdyby ho někdo neměl, nebyl by tu s námi. Když ke klientovi přistoupíme biodynamicky – vytvoříme ideálni podmínky pro to, aby si systém klienta mohl pro sebe udělat to, na co v tomto okamžiku má dostatek prostoru, času a potence (energie) – co ho posune k primárnímu nastavení na zdraví.

Biodynamický terapeut ví, že ne struktura vytváří funkci, ale naopak funkce tvoří strukturu.

Funkční změny vždy předcházejí změnám ve strukturách a jsou tím, co je ovlivněno emocemi, prostředím, stravou, traumaty a vším, co na člověka působí. Funkční změny jsou tím, co můžeme změnit nebo uchovat, ale při fixaci funkční změny pak posléze dojde i ke změně na úrovni struktur.

Fulkra nebo blokády se během života „vrství“ a jejich uvolňování je jako loupání cibule nebo líhnutí motýla. Uvolní se jedno a vzápěti se objeví další, člověk však postupně cíti uvolňování, proto mnoho biodynamických terapeutů doporučuje klientům minimálně 10 sezení v odstupu ideálně 1 týdne.

Vzhledem k tomu, že při biodynamickém ošetření klientovu systému nic nevnucujeme, netlačíme na něj a nedochází k dezintegraci, je toto ošetření vhodné pro lidi i zvířata (i rostliny :-)) od narození až do smrti. Nejkrásnější jsou právě ošetření lidí na opačných pólech věkového rozpětí – novorozenci, kteří si právě prožili porod, který se řadí k našim prvním traumatům a „vtělují“ se do pozemského života a na druhé straně umírajících, kteří se již pohybují spíše jenom v energetické úrovni a pomalu opouštějí své fyzické tělo.

Biodynamický terapeut je schopen vnímat na úrovni tekutin. Klienta tak může vnímat i jako jedinou kapku protoplazmy plnou života. Tento prožitek může mít při ošetření i samotný klient.

Energetické terapie jsou terapiemi budoucnosti. Naše tělo a nervový systém jsou přestimulovány, takže další stimulace způsobuje spíše víc blokád a bolesti, než uvolnění a zdraví. Když umožníme systému, aby si něco sám „opravil“, pojí se tento prožitek obvykle s přílivem nové energie nebo lépe řečeno, uvolněním energie, která byla dlouho uzavřena (blokována) ve fulkrách (blokádách) těla a mysli.

Pokud se toto místo uvolní, rozproudí se energie a tekutiny na fyzické úrovni, dále dojde k uvolnění části myšlení spojené s tímto místem a může dojít k zlepšení smyslů, kognitivních schopností nebo najednou věci prostě vidíme jinak. Je to jako bychom měli k dispozici „energii navíc“.

Z hlediska celostního přístupu je rozdíl v obou přístupech v tom, že biomechanickým přístupem řešíme nějakou parciální část, která má problém, neřešíme  systémovou záležitost, ale jenom lokální, což může vyvolat systémovou reakci, jdeme zvenku dovnitř a hledáme nemoc.

Biodynamicky postupujeme opačně, díváme se na problém, jako systémovou záležitost, jdeme zevnitř ven, vnímáme celý „vesmír“ klienta a hledáme kde je zdraví, kterému dáváme prostor.

Eva Martincová, BCST hlavní terapeut a zastánce biodynamického přístupu k člověku